OCHRANA KULTURNÍCH PAMÁTEK | MĚSTSKÝ ÚŘAD HORAŽĎOVICE

Základním právním předpisem ochrany kulturních památek a ostatních složek památkového fondu v České republice je zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění posledních úprav. Kulturní památky podle tohoto zákona tvoří nemovité a movité věci nebo jejich soubory, které jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob až do současnosti, projevem tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti a nositelem hodnot historických, uměleckých, vědeckých a technických, nebo které mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem.

Nemovitými kulturními památkami jsou tak například hrady a jejich zříceniny, zámky, tvrze, kostely, kláštery, kapličky, stavby lidové architektury a zemědělské usedlosti, městské obytné domy a paláce, radnice, městská opevnění a jejich jednotlivé dochované části, jako jsou hradby a brány, dále staré továrny a jiná technická díla, historické zahrady a parky nebo pozemky s významnými archeologickými nálezy.

Mezi movité kulturní památky patří především díla starého malířství, sochařství a uměleckých řemesel, tvořící soubory vybavení zejména na hradech a zámcích a v církevních stavbách, předměty venkovské hmotné kultury a historický knihovny, nebo například strojní zařízení ve starých továrnách, elektrárnách a tak podobně.

Péči o zachování kulturních památek, zejména ochranu před jejich ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením, jako i údržbu a obnovu kulturních památek nelze z právních důvodů zajišťovat jinak než prostřednictvím jejich vlastníků. Základním předpokladem zůstává, aby vlastník přijal svoji zodpovědnost za uchování souhrnné hodnoty vlastního majetku a s tím spojená určitá omezení v nakládání s ním. Tato omezení však nemohou být a nejsou stanovena libovolně, ale vycházejí ze základních principů zakotvených v listině základních práv a svobod, zejména z jejího článku 11, který upravuje zásadu, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv jiných osob nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecními zájmy, a dále článku 35, podle něhož nesmí nikdo při výkonu svých práv ohrožovat ani poškozovat kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.

Vlastník kulturní památky pochopitelně může, stejně jako vlastník jakékoliv jiné věci, jež není památkově chráněna, převádět, přenechávat k dočasnému užívání nebo předávat kulturní památku pro provedení její obnovy, popřípadě k jiným účelům dalším osobám. Musí však toho, na koho věc převádí nebo komu věc přenechává či předává, vždy uvědomit o tom, že se jedná o kulturní památku. Rovněž je nezbytné, aby vlastník, zamýšlí-li prodej národní kulturní památky nebo movité kulturní památky, přednostně ji nejdříve nabídl ke koupi státu, a to prostřednictvím Ministerstva kultury. 

K přemístění nemovité kulturní památky si musí její vlastník vyžádat předchozí souhlas příslušného Krajského úřadu. Kulturní památky nesmějí být trvale vyváženy z území České republiky.

Při prohlašování věci za kulturní památky, o kterém rozhoduje Ministerstvo kultury, se v České republice uplatňuje zásada, podle níž jsou za kulturní památky prohlašovány skutečně jenom velmi hodnotné věci, jejichž zachování je v celospolečenském zájmu. V současnosti je v České republice chráněno více než 42 000 nemovitých kulturních památek a téměř 850 000 movitých kulturních památek.

Kulturní památky hodnocené jako nejvýznamnější součást národního kulturního bohatství (národního kulturního pokladu), například Pražský hrad, české korunovační klenoty, hrad Karlštejn, klášter Kladruby, zámek Český Krumlov, hora Říp s rotundou sv. Jiří, zámek Litomyšl, poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře (u Žďáru nad Sázavou), slovanské hradiště v Mikulčicích, zámek Kroměříž s Podzámeckou a Květnou zahradou, Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm nebo kamenouhelný důl Michal v Ostravě Michálkovicích, jsou prohlašovány vládou za národní kulturní památky.